Kazatel
1:1 Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
1:2 Marnost nad marnostmi, praví Kazatel, marnost nad marnostmi; všechno je
marnost.
1:3 Jaký užitek má člověk ze vší své práce, kterou bere pod sluncem?
1:4 Jedno pokolení pomine a pokolení druhé přijde
země zůstává navždy.
1:5 Slunce také vychází a slunce zapadá a spěchá na své místo
kde vznikl.
1:6 Vítr jde k jihu a obrací se k severu; to
víří se neustále a vítr se vrací podle toho
jeho obvody.
1:7 Všechny řeky tečou do moře; přesto moře není plné; na místo
odkud řeky přicházejí, tam se zase vracejí.
1:8 Všechny věci jsou plné práce; člověk to nemůže vyslovit: oko není
spokojený s viděním, ani ucho naplněné slyšením.
1:9 To, co bylo, to bude; a to, co je
učiněno jest to, co se má státi: a není nic nového pod
slunce.
1:10 Dá se o něčem říci: Hle, to je nové? to má
už dávno, který byl před námi.
1:11 Není vzpomínka na dřívější věci; ani žádné nebudou
vzpomínka na věci, které mají přijít s těmi, které přijdou potom.
1:12 Já, kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.
1:13 Dal jsem své srdce, abych hledal a hledal moudrostí o všem
věci, které se dějí pod nebem: tuto bolestnou námahu dal Bůh
synové člověka, aby s ním byli cvičeni.
1:14 Viděl jsem všechna díla, která se dějí pod sluncem; a hle, všichni
je marnost a trápení ducha.
1:15 To, co je křivé, nelze narovnat, a to, co chybí
nelze očíslovat.
1:16 Rozmlouval jsem se svým srdcem a říkal jsem: "Hle, přišel jsem na velký majetek."
a získali více moudrosti než všichni, kteří byli přede mnou v
Jeruzalém: ano, mé srdce mělo velkou zkušenost moudrosti a poznání.
1:17 Dal jsem své srdce, abych poznal moudrost a poznal šílenství a bláznovství: I
pochopili, že i to je trápení ducha.
1:18 Neboť ve velké moudrosti je mnoho zármutku, a kdo rozmnožuje poznání
nárůst smutku.