Kazatel 1:1 Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. 1:2 Marnost nad marnostmi, praví Kazatel, marnost nad marnostmi; všechno je marnost. 1:3 Jaký užitek má člověk ze vší své práce, kterou bere pod sluncem? 1:4 Jedno pokolení pomine a pokolení druhé přijde země zůstává navždy. 1:5 Slunce také vychází a slunce zapadá a spěchá na své místo kde vznikl. 1:6 Vítr jde k jihu a obrací se k severu; to víří se neustále a vítr se vrací podle toho jeho obvody. 1:7 Všechny řeky tečou do moře; přesto moře není plné; na místo odkud řeky přicházejí, tam se zase vracejí. 1:8 Všechny věci jsou plné práce; člověk to nemůže vyslovit: oko není spokojený s viděním, ani ucho naplněné slyšením. 1:9 To, co bylo, to bude; a to, co je učiněno jest to, co se má státi: a není nic nového pod slunce. 1:10 Dá se o něčem říci: Hle, to je nové? to má už dávno, který byl před námi. 1:11 Není vzpomínka na dřívější věci; ani žádné nebudou vzpomínka na věci, které mají přijít s těmi, které přijdou potom. 1:12 Já, kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. 1:13 Dal jsem své srdce, abych hledal a hledal moudrostí o všem věci, které se dějí pod nebem: tuto bolestnou námahu dal Bůh synové člověka, aby s ním byli cvičeni. 1:14 Viděl jsem všechna díla, která se dějí pod sluncem; a hle, všichni je marnost a trápení ducha. 1:15 To, co je křivé, nelze narovnat, a to, co chybí nelze očíslovat. 1:16 Rozmlouval jsem se svým srdcem a říkal jsem: "Hle, přišel jsem na velký majetek." a získali více moudrosti než všichni, kteří byli přede mnou v Jeruzalém: ano, mé srdce mělo velkou zkušenost moudrosti a poznání. 1:17 Dal jsem své srdce, abych poznal moudrost a poznal šílenství a bláznovství: I pochopili, že i to je trápení ducha. 1:18 Neboť ve velké moudrosti je mnoho zármutku, a kdo rozmnožuje poznání nárůst smutku.